Je fakt, že už jsem dlouho nic nenapsal. Ne že bych ani nechtěl, ale měl jsem za posledních několik měsíců pocit neskutečné akcelerace mého života. Začalo to už po nástupu do Fischera, ale zařazení dvojky přišlo až s přípravou bakalářky a státnicema. Teď, už víc než měsíc po státnicích, jsem zase zaneprázdněný ještě víc a je čas se poprat s nastavenými překážkami.
Uch. Po zdlouhavém úvodu přesně přicházím na problém, proč už nemám ani potřebu tolik psát. Můj život, i když je teď ovlivněn tím, že mám bakaláře a učím informatiku na jednom cvičení, tím jak neustále nalézám nové a nové otázky a hrozby a přitom se snažím najít nějaký vyšší smysl a upřímnou lásku, jako kdyby už to malé dítko odsud z blogu, se svými nevinnými problémy bylo už tak nějak pryč.
Nemám teď takovou potřebu si tady veřejně psát, i když mě poslední dobou potkávají zajímavé osudy a inspirace se mi celkem dopřává. Mám chuť ji i někde ventilovat, ale jakoby kdybych měl spíše chuť si psát do šuplíku a pak přijít s něčím větším, něčím serióznějším. Určitě mě ta grafomanská touha ještě nepohltila tak moc, abych se tak nějak v tom zaneprázdnění mohl pustit do sepisování drobných nápadů, skečí nebo čeho ještě.
Jako kdyby to pro mě teď nebyl nějaký issue, když je pořadu dne tolik otázek.
Už na základce jsem měl ten pocit, kam směřujeme? kam se budeme ubírat? Dnes mi hlavou zní různé další otázky, ke kterým nabírám inspiraci studiem kognitivní informatiky na Ing., což je asi ten titul, ke kterému mířím v následujících čtyřech semestrech. Jsou to otázky filozofické, ale i ryze praktické. Jsou naplněny optimismem, ale i obavou. Jsou to otázky pracovní, ale osobní. Jsou to otázky, ke kterým je někdy lehké naleznout odpověď, někdy o něco těžší a někdy prakticky nemožné.
Ale i tak mi nedají pokoj.